26/02

Na sjezdovkách kreace,

pak dva týdny izolace.

Přijel mi kamarád z Mexika. Prý s sebou ale nepřivezl Coronu, protože je v Evropě běžně dostupná. Víc, než by si dokázal představit. Něco o tom ví kamarádka Erika. Po víkendové lyžovačce v Itálii se vrátila domů do Španělska a hned za tepla dostala od šéfa dva týdny karantény. Tihle paranoidní Španělé! Erika začíná po prvních 24 hodinách doma trpět klaustrofobií a depresemi. Ptala se mě, co má dělat. Navrhla jsem, ať se naučí něco novýho. Třeba základy čínštiny. Ona, že to vidí na háčkování. Tak to opatrně, aby pak nepotřebovala odháčkovat! Jak ji ale znám, bude cvičit jógu a psát. Po čtrnácti dnech vyleze z bytu osvalená autorka bestselleru se sklony k alkoholismu. Vlastně jí tu karanténu docela závidím. Chtělo by to začít formovat postavu do plavek...

No jo, my, samostatné a neohrožené ženy si poradíme v jakékoliv situaci. Kámoška Hanča měla jít na rande. Předtím si zacvičila a vlezla do sprchy. A zjistila, že neteče voda. Teda, musím uznat, že by mě fakt nenapadlo provést hygienu díky kelímku vody, co jsem si dala večer na pití k posteli. Což o to! Ale že si zvládla i oholit nohy, tak to je minimálně na nějakou cenu! Smutný je, že já si dávám k posteli džus. Hruškovej. Nevím, proč jsem si představila, jak by na těch nohách lepil. Heh, co na nohách...

Když jsme u tohoto tématu, já si docela užívám posledních zimních dní a té úžasné možnosti nosit tmavý silonky, který zakryjí snad všecko. Jen v tom divadle mi v nich bylo v sobotu vedro. Je kuriózní, že jde člověk po roce do divadla na muzikál, aby vypnul od běžnýho života, a potká tam svýho šéfa, tři kolegy, svoji gynekoložku a tu protivnou šprtku, co přede mnou seděla v lavici na střední celých osm let. Můj muž byl ale gentleman. Se všemi se pozdravil, držel mě za ruku na schodech, pomohl mi z kabátu, a když jsme se usadili a všechno ztichlo, docela nahlas mi oznámil, že pak cestu domů musíme koupit toaleťák, protože došel. Miluju na něm, že vždycky ví, co říct, a kdy! 

Jedna věc je táhnout toaleťák v obleku a kravatě, ovšem akce v Tescu mého muže nenechala chladným, a tak vzal rovnou čtyři balení, všechny zabalený ještě dohromady do jednoho pytle o rozměrech cca 20 na 50 metrů. Nechápu, proč na nás každej koukal, když jsem se za ním klátila ve svátečních punčochách a lesklých lodičkách na jehlovým podpatku. U pokladen nám namarkovali pětistovku a Martin pochopil, že tu akci nepochopil. Pak se dušoval, že jako vždy všechno zveličuju, protože to stálo jenom 476,-.

Nakonec to ale moc nevadilo, aspoň máme zásobu. Vlastně můžeme zvát celou čtvrť k nám na WC. Těch rolí bylo tolik, že už se nedaly ani vyskládat do Martinovy oblíbené pyramidy. Bylo jich tolik, že z nich šlo postavit Sagradu Familiu v životní velikosti, Taj Mahal nebo obojí! Trochu mě to vykolejilo a chtěla jsem vrátit tu večerní romantickou atmosféru, takže jsem požádala svého muže, aby mi řekl něco hezkýho. Vypadlo z něj- Zítra nemusíme vstávat do práce! Dobře, tak mi řekni něco rajcovního! Na to on- Ke snídani si můžeme dát domácí vajíčka, co jsem dostal od mámy! Jo! On prostě vždycky ví, co říct, a kdy!

Vajíčka v jedenáct dopoledne byly ale fakt rajcovní! Z toaleťáku je obří pyramida pana Septima a Hanči se rande vydařilo. Říkala mi to včera v kině, když jsme byly na snímku Bolest a Sláva. Očekávám podobný snímek za dva týdny od Eriky. Mohl by se jmenovat třeba Nuda a zoufalství nebo Lesk a bída. Uvidíme podle toho, jestli se naučí uháčkovat aspoň krátkej sloupek...