05/05

Chceš uniknout před fobií?

Skládej trička s Leticií,

na Instagram už nečuč

a všechny fobie jsou fuč.

Všechno je ve starých kolejích! Slunce hřeje, otevírají se zahrádky a u mandloní v Hustopečích se byla vyfotit půlka republiky. Když bude podobná účast i na levandulovém políčku, oddychnu si úlevou, že se svět nezměnil. Mě totiž děsí změny. Prakticky vždycky dělám jako vždycky, protože vždycky se přece dělalo jako vždycky.

 
Můj kamarád ovšem rutinu povýšil na úplně jinej level. Nosí si s sebou deníček, kde má zapsány všechny úkony, co musí ten den udělat a večer, když je vše odškrtnuto, může v klidu usnout. Minule jsem mu nahlídla přes rameno a zaujala mě poznámka o tom, že si má dát dopolední kávu. Napadlo mě, co když na kafe nemáš chuť a dáš si čaj? To si pak nemůžeš položku škrtnout a večer neusneš? Prý ne, prý je tato malá změna akceptovatelná, protože přece není šáhlej.

Osobně si myslím, že každej z nás je tak trochu šáhlej. Uvědomila jsem si to při psaní ročenky. Mám víc fobií, než je na normálního člověka zdrávo, ba co víc, každým dnem se ta množina fobií rozšiřuje. Mám strach ze závor. Lidi to moc neřeší, ale co když vám při projíždění padne na auto nebo dokonce na hlavu, když půjdete okolo? Hledali jsme v práci, jestli má ta fobie jméno, ale strach ze závor jsme nikde nenašli. Našli jsme jen strach z papeže, z peněz (tak tady se nebojím), a když jsme našli strach z práce, šéfová ty stránky zavřela, protože se u některých začaly projevovat silné příznaky. 

Trpím tedy zcela novou, nepojmenovanou fobií. Taky mám strach z koček, z letiště v Paříži, ze zmrzliny a z Jihlavy. Ale s tou Jihlavou třeba zase jindy...

Zpět k zahrádkám. Je skvělé, když se po dlouhé zimě oteplí, jaro je cítit ve vzduchu, v Brně se otevřou zahrádky a já na ně nemůžu, protože začíná zkouškový. Tak se trápím doma za stolem, protože je to jediný místo v bytě, kde nad tou španělskou morfologií neusnu. Učení za stolem má vskutku pozitivní efekt. Za tři hodiny jsem zvládla přečíst nadpis kapitoly o slovesném vidu, objednat si pizzu, dvoje plavky, podívat se na zprávy, přehrát si všechny příběhy na Instagramu a naučit se skládat trička podle Leticie Calderón (jo, vážení, podle samotné Esmeraldy!). A taky jsem nabyla mnoho nových poznatků.

Třeba, že by mělo být v pekle speciální místo pro lidi, co si dávají do příběhů muziku. Doufám, že tam budou společně s lidma, co píšou "dvěmi" a říkají "pětseti". Taky, že by se měl zakázat klasickej smajlík. Takovej ten, co se ani nesměje ani nemračí, jen se obyčejně usmívá. Tváří se že ne, ale je to smajlík s podtextem. My, co máme silný cit pro sarkasmus, o tom něco víme. Je to vlastně podobně jako s těma kočkama. Koukají na nás tak nevinně a my si říkáme bůhví jak nejsou rozkošné. Přitom se vsadím, že tráví den přemýšlením, jak by se nás brutálně zbavily. Do jednoho. V podstatě jim v tom brání jen jejich velikost a skutečnost, že by jim neměl kdo měnit kočkolit.

Tak zase zpátky k učení a španělštině. Mimochodem, existuje strach z učení se cizích jazyků. Jmenuje se Xenoglosofobie a nelíbí se mi, protože má v názvu "glosy". Snad z ní nezačnu mít fobii. 

...a trička se taky skládají úplně jinak, než si myslíte... 

Závěrem se chci omluvit všem majitelům koček. Jsou, ehm, rozkošné! :-) :-) :-)