Přesně před týdnem jsem hlídala své kamarádce dítě. Malýho Vojtíška. Místo činu měla být dětská kavárnička v centru Brna. Musím se přiznat, že se takových míst bojím víc jak zubaře. Celkově mám strach z novodobých matek, maminek a hlavně mamynek. Mají mlíko na mozku, pěkně ostrý lokty a když se jich sejde hodně na malým prostoru, je to...
Pořád Martinovi vyčítám, že čte moje články až mezi posledníma, a to potom, co mu to několikrát připomenu. Zeptal se, co mě na tom konkrétně štve a já dlouho přemýšlela, jak to správně pojmenovat, aby mě pochopil. Pak mi to došlo. Štve mě, že není můj fanoušek. Chtěl mi dokázat, že to tak není. Je fanoušek Komety a když hrála...
Prý mám divný koníčky. Sbírám hotelový minišampónky i přes to, že jsou prakticky nepoužitelný. Člověk má po nich vlasy jak chemlon, ale kdo těm roztomilým flakonkům odolá? Zaplnila jsem jimi celou horní polici a teď mě Martin sekýruje s tím, že začínám plnit i tu druhou odshora, a že komu tím prospěju!
Milča navrhla, abych své glosy vydala knižně. No já nevím, kdo by četl soubor infantilních hejtů? Ona pak ale dodala, že co Čech, to hejtař, takže co jinýho by se mělo chytnout? Tak jsem nad tím přemýšlela a vlastně mi došlo, že na tom něco je. My jsme fakt národ analytiků, politologů, fotbalový rozhodčí, módních policajtů, znalců zákonů,...
Jsou věci, který chlapům prostě ženská nevysvětlí. Martin mě rád bere na výlety. Já mám výlety moc ráda, ale on je vždycky pojme jako překvapení. Možná proto, že překvapení naopak nesnáším. Nedokážu mu vysvětlit, že potřebuju mít aspoň hrubou představu, abych věděla, na co se těšit a co si vzít na sebe a s sebou. Prý je to ale úplně...
Pracovní soboty nejsou úplně k zahození. Teda, pokud je zároveň státní svátek a dostanu stoprocentní příplatek za to, že si kazím sobotu. Čím víc pracuju s lidmi, tím jsem si jistější, že současná populace fakt blbne. Člověk si všechno najde na těch internetech, okolnosti ho nutí přemýšlet čím dál míň a selskej rozum se vytrácí. Je pak těžký sedět...
Minulý týden jsem vyrazila mezi lidi. Večer. Ano, já. Jako za starých časů, kdy jsem obrážela bary o pátcích i nepátcích v "podpatcích" a s rudou rtěnkou na rtu zářila energií, vtipem a šarmem. Tentokrát to bylo trochu jiný. Jediný, co zářilo byly moje kruhy pod očima a čím dál zarytější vrásky hned pod nima. Stárnu. Ale jako správná silná...
Ve filmu Láska nebeská říkali něco o tom, že letiště je zvláštní místo setkávání a loučení se. Já si teda spíš připadám jako Tom Hanks v Terminálu. Znám tu každý zákoutí, všechny dámský záchody, který jsou vždycky plný a pak taky ty schovaný, co jsou vždycky prázdný. Tento týden tu čekám už počtvrtý a těším se, kdy začnu být...
Říká se, že vyhořet je lepší, než se stěhovat. Něco na tom bude. Jsem už z toho stěhování načisto vyhořelá. Včera jsme se s Martinem rozhodli přivrtat obrazy. On vrtal, já držela vysavač. Když jsme byli u třístýho padesátýho obrazu, Martin se zarazil a zeptal se mě, jestli jsem ready. No jasně! Proč bych jako nebyla? Pak mě upozornil, že...
Včera tu koncertovala Pink. Byl to koncert, na kterej jsem se těšila asi půlku svého života. Koncert, na kterej jsem nakonec nešla. Jako útěchu jsem doma uspořádala ne moc tichej pietní akt a poslouchala její největší hity. Díky tomuto činu jsem zjistila, že máme v novým bytě sousedy.