28/09

Seniorů plnej vlak

zvyšuje můj krevní tlak.

Pracovní soboty nejsou úplně k zahození. Teda, pokud je zároveň státní svátek a dostanu stoprocentní příplatek za to, že si kazím sobotu. Čím víc pracuju s lidmi, tím jsem si jistější, že současná populace fakt blbne. Člověk si všechno najde na těch internetech, okolnosti ho nutí přemýšlet čím dál míň a selskej rozum se vytrácí. Je pak těžký sedět za přepážkou a vysvětlovat lidem, že opravdu nevíme, jestli bude mít vlak přespříští pátek zpoždění u Krnova, nebo jestli si stihnou dát kafe na letišti, když vyjedou z Brna v deset. Taky nevím, jestli tato poukázka na slevu platí v pražské MHD nebo na severním Kypru.

Mojí oblíbenou skupinou jsou důchodci. Dali by se rozdělit do dvou kategorií. Ti první jezdí z Prahy do Vídně za dvě koruny a ptají se, co všechno ve vlaku dostanou zadarmo. Většinou to komentujou, protože by podle jejich uvážení měli dostat jídlo o pěti chodech, kde nebudou chybět ústřice, kachní paštička, hovězí líčka a Crème brûlée. Nějakým kafem a novinama si přijdou nedocenění. Když je pak nejlevnější jízdenka vyprodaná a oni by museli koupit tu drahou za pět korun, tak radši půl dne počkají, aby jeli tím levnějším, přestože ještě před pěti minutama tak spěchali, že předběhli frontu nenáročnýho pracujícího lidu.

Ti druzí se vysmívají  tomuto vysoce sofistykovanému systému, takže si připlatí další dvě kačky a jedou v business class. Jelikož je ale důchodců asi tak pět miliard na našich skromných deset milionů obyvatel, celou tuto třídu hravě obsadí a pracující lid, kterej by dal za jízdenku i tisíce, nemá místo.

Cizinců je hodně. Za ty inteligentnější považuju Asiaty. Je jich hodně a jsou všude. Neuměj vyslovit Kroměříž ani České Budějovice, ale rozhodně tam chtěj. Většinou na všechno odpovídají ano, takže když se jich zeptáte v kolik chtěj jet, můžete jim to sami určit, protože vám odkývají všechno. Člověk má tak na pět sekund pocit, že je Pán tvorstva.

Častěji se ale setkávám s Ukrajinci. Dlouhodobým pozorováním jsem zjistila, že si dokážou docela obratně koupit jízdenku bez znalosti češtiny. Nerozuměj jen slovu kdy. Takže pokud se člověk zrovna nudí v práci, stačí, aby se zeptal, kdy chce dotyčnej jet do tý Pragy. Je to taková jistota, že pak následuje dlouhá slovní přestřelka, při který klient vytáhne všechny doklady, kreditku, peníze, oddací list svých prarodičů a hříbě jednorožce a když se to pořád nikam nehne, marně přemýšlí, co se po něm vlastně může chtít. Ve druhý fázi se začne potit a škrábat na čele, zatímco já jen sedím a s ledovým klidem se ptám, kdy.

Kdy a za kolik, tak to jsou vlastně nejčastější otázky (což je docela zavádějící). Do Prahy až za půl hodiny? A dřív jako nejedete? Mohla bych letět z Prahy do Kazachstánu zítra tak, abych mohla mít dvacet třicetikilových zavazadel a vešla se cenově do půl sta? A když tam poletím, můžu letět přes něco jinýho než je Turecko, Řecko nebo Rusko? Víte, v Rusku se nedomluvím a v Turecku jsou všichni zahalení v těch šátcích a to nemám ráda. A přes Řecko taky nechci letět, ale vlastně nevím proč. Jak je možné, že stojí ten vlak v devět dvě stovky, když v reklamě máte, že jezdíte od sto devadesáti pěti korun? Vám jako nečekaně vypnuli proud? A kdy ho nahodí? A nevíte to jako aspoň zhruba?

Člověka napadá takový to klišé, jako že je všude něco. Když se to ale sejde v sobotu (páč my, soudružko, pracujeme i v sobotě, víte) a ještě ve svátek, napadá mě spíš, že sváteční řidiči už nechali auta doma a svátečně se vozí. Ale já jsem naivně pozitivní a vidím tu flašku vždycky spíš z poloviny plnou! A až se ještě naučíme chápat, že autobus z Vídně do Prahy není metro, aby jezdil každých pět minut a že do Kazachstánu se přes Novej Zéland moc nelítá, bude na světě zas o něco líp!