04/12

Tyrkys, nebe, barva moře,

chlap to vidí všechno modře.

Pořád Martinovi vyčítám, že čte moje články až mezi posledníma, a to potom, co mu to několikrát připomenu. Zeptal se, co mě na tom konkrétně štve a já dlouho přemýšlela, jak to správně pojmenovat, aby mě pochopil. Pak mi to došlo. Štve mě, že není můj fanoušek. Chtěl mi dokázat, že to tak není. Je fanoušek Komety a když hrála s Kladnem, dal přednost mně a jel mě vyzvednout na nádraží místo první třetiny. Tomu říkám láska! A navíc už vím, že je víc fanoušek můj než Komety, a to už něco znamená.

Když jsme seděli v autě, předjela nás oranžová Audina. Poznamenala jsem, že je ta oranžová hezká, taková pomerančová se na autě jenom tak nevidí. Martin mě upozornil, že je to spíš cihlová. Od kdy jsou cihly pomerančově oranžový? Pýj některý jo! Dobře, ale označení barvy jako cihlový je přece jednoznačný a nemůžu se odvolávat na to, že občas je nějákej druh cihly oranžovej. Když napadne sníh, je na místech, kde pejskaři venčí svoje mazlíky taky žlutej. Můžu pak teda něco označit za sněhově žlutý? A když vypěstují geneticky modifikovanou fuchsii, která bude černá, bude pak černá barva nová fuchsiová? Fakt si nemyslím.

Ale nevadí! V knížce o ženských, co neumí číst v mapách a chlapech, co neposlouchají se píše, že chlapi rozeznají podstatně míň barev. Nemůžou za to. To je biologie. Stejně je ale kouzelný, jak si myslíme, že toho druhýho dobře známe a on nás přesto dokáže překvapit.

Třeba vím, že když si nasadím na hlavu svůj klobouk z Peru, Martin mě nazve bačou a začne mě krmit vtipy Zdeňka Izera. Hlavně jedním o Starým a Novým Smokovcu. To už známe. A pak přišel s tím, že koukával s babičkou na Esmeraldu a evidentně dost intenzivně, protože si přesně pamatuje chvilku, kdy Esmeralda poprvé uviděla Josého Armanda.

V pondělí jsem přijela domů šíleně unavená. Jediný, po čem jsem fakt toužila, byla horká vana a hrnek kafe. Začala jsem si napouštět vanu a připravila si k ní župan, pak jsem si šla zalít kafe. Vrátila jsem se do koupelny a měla tam krásně připravenej župan. Martin je úžasnej! Musela jsem mu poděkovat. Prý mi žádnej župan nechystal. Ajo. Dala jsem si horkou vanu, vrátila se do kuchyně a co nevidím? Kafe! Poděkovala jsem Martinovi za to, že je tak pozornej. Chudák! Nevěděl, jestli má být překvapenej nebo vyděšenej.

Vlastně se mu nedivím. Byla jsem vyděšená taky. Jak mám reagovat na překvapení, kterýma mě občas zaskočí lidi okolo, když neumím zpracovat překvápka od sebe samotné? Možná by se ale chtělo jen občas pořádně vyspat. Esmeraldaaa... flor del campooo...la noooche y el día...