26/07

Na výšku si zvyknete,

když si koku žvýknete.

Včera tu koncertovala Pink. Byl to koncert, na kterej jsem se těšila asi půlku svého života. Koncert, na kterej jsem nakonec nešla. Jako útěchu jsem doma uspořádala ne moc tichej pietní akt a poslouchala její největší hity. Díky tomuto činu jsem zjistila, že máme v novým bytě sousedy.

Když zazvonili na dveře, neměli v rukách bábovku ani víno, jak bych (coby konzument stupidních amerických seriálů) očekávala. Možná to mělo co do činění s tím, že byly tři ráno. Nevím. Přesto si myslím, že by lidi měli být víc ohleduplní k ostatním, co trpí nemocí z časového posunu.

On ten jet lag není zrovna lehká věc. Je to naopak dost samotářská záležitost. Ve dne spím. A v noci spí můj muž a zbytek mýho telefonního seznamu taky. Už je mi po všech fakt smutno, ale moje tělo prostě nechce přijmout fakt, že už není v Jižní Americe.

Trip do Jižní Ameriky je dost sbližující záležitost. Nic lidi nesblíží víc, než když trpí výškovou nemocí, je jich pět na jednom pokoji, s jedním záchodem, žádnou záchodovou štětkou a skoro nefunkční kanalizací. Tak už jde nějaký upejpání fakt stranou. Myslím, že by si každej pár měl zajet před vstupem do manželství do Jižní Ameriky. Nebo bychom tam mohli vzít ty nový sousedy. Kam se hrabe flaška a buchta...

Začala jsem přemýšlet nad tím, jakej druh vztahu se sousedy je ten nejlepší. Jestli se kamarádit, nesnášet se nebo se prostě neznat? Ale tu bábovku bych si strašně ráda dala. Tak si ji jdu upéct a radši si ztlumím rádio. Člověk nikdy neví...