30/07

Krabička uvnitř sektoru,

a v krabičce inventář,

někdy se s tím poperu,

přestože jsem bordelář.

Říká se, že vyhořet je lepší, než se stěhovat. Něco na tom bude. Jsem už z toho stěhování načisto vyhořelá. Včera jsme se s Martinem rozhodli přivrtat obrazy. On vrtal, já držela vysavač. Když jsme byli u třístýho padesátýho obrazu, Martin se zarazil a zeptal se mě, jestli jsem ready. No jasně! Proč bych jako nebyla? Pak mě upozornil, že aby vysavač vysával, musí se nejdřív zapnout. No jo, nejsem zvyklá, že mi ho někdo vypíná...

Myslím, že jsme výbornej pár. Třeba to, jak se vzájemně doplňujeme, to je neskutečný. On pije čaj, já kafe. On je pořádkumilovnej, já jsem bordelářka. Já chci mít tužky na psacím stole volně položený, on je musí mít v krabičce. A tu krabičku musí mít v další krabičce a všechno by to mělo ideálně být pro jistotu ještě v další krabičce. Pak by se to mělo všechno radši ještě přilepit ke stolu, aby ta nejvíc vnější krabička nevyprovokovala nějakou rebelii či sabotáž na stole. Neakceptovatelné!

Stejně je ale zajímavý, jak nás naše starý zvyky občas svazujou. Když jsem byla v Peru, můj spoluúčastník zájezdu zdvořile odpovídal místním pěkně česky- ano. Pak jsem mu řekla, že ano je ve španělštině výraz pro řitní otvor a jeho to dost vzalo. Když nám asi za pět minut přinesli kávu a když se číšnice zeptala, jestli je ta s mlíkem pro něj, stejně jí s úsměvem řekl- P*del, p*del, p*del! Starýho psa novým kouskům...

Dneska ráno jsem jela autobusem do Olomouce. Takovým tím s obsluhou. Stevardka se na začátku cesty omluvila, že se z technických důvodů podává jen černý kafe nebo čokoláda. Pak tuto informaci ještě osmnáctkrát zopakovala ( jo, seděla jsem totiž na sedadle 19), aby si paní za mnou objednala kafe s mlíkem. Kafe s mlíkem není, je jen černá káva nebo čokoláda. Tak si paní objednala kapučíno a když k jejímu udivení taky nebylo, chtěla čaj, protože ten si dává vždycky. Napadlo mě, že tohle už není zvyk. Tohle je čirá kandidatura na Darwinovu cenu. 

Chápu, že je pohodlnější dělat vždycky jako vždycky, ale nesmí se to lámat přes koleno. Martinovy tužky jsou v úhledný krabičce, která se nepohne ani při zemětřesení miliontého stupně. A pak je tam hozených pět mých propisek. Vlastně jenom čtyři. Tu pátou nemůžu najít...