20/08
Člověku to z obýváku od televize nepřijde, ale taková dovolená u moře není vůbec žádná sranda. Na každým kroku číhá komplikace, boj o lehátka, o parkovací místo, o stůl, o poslední croissant během hotelové snídaně, a bez silné nátury to jen stěží přežijete. Což jsme s Martinem už zapomněli. Proto jsme si po letech zajeli do Itálie.
Ubytování bylo parádní. Ve druhé řadě od moře, s nacpaným parkovištěm, ovšem bez jediné české SPZ, bez bazénu, ovšem s klimatizací, s minišamponky, který jsem Martinovi hned po příjezdu zakázala používat, protože něco tak rozkošnýho přece nemůže jen tak vypatlat, a taky s jednou francouzskou přikrývkou pro nás oba. Non ci conosciamo, ale vaše postel je připravena, madam.
Vydali jsme se na pláž. Byla hned u domu a byla velkolepá. Ta pláž měla prostě všechno! Bary, lehátka, davy turistů, nekonečný lán slunečníků, oplocení, pokladnu na vstupné, security i obří ceduli zákazů a nařízení. Kdo by nechtěl zaplatit vstupný, aby se mohl prodrat ke slunečníku s přiděleným číslem a vykoupat se s davy Němců v soukromým moři. Myslím, že by se to dalo nazvat agroturistikou. "Zažijte pocit kuřete ve velkochovu na vlastní kůži!"
My, prostí čeští venkované, jsme dali přednost pláži gratis s přístupem k veřejnému moři. Byla sice asi kilometr daleko, ale co by člověk neudělal pro splnění denního limitu deseti tisíc kroků. Za ní byl ještě ostrov, kam se dalo dostat přes mělčinu. To už zní jako dobrodružství! Uhnízdili jsme se na ostrově, já svlékla ty divně průhledný šaty, Martina jsem poučila, že se jim říká tunika, a šli jsme se vykoupat. Bylo mi trochu divný, že vidím lidi v moři kilometr daleko. Zatraceně, to jsou mi ale plavci, ti Němci. Tak jsme šli do hlubin taky.
A šli a šli a voda byla po kotníky, tak jsme šli ještě a ještě a já si začala připadat jak Dušek u Balatonu. Aspoň na nás nezaútočí žádná dezorientovaná paryba. Když jsme byli asi kilometr od mojí tuniky, voda byla do pasu a my se shodli, že nám to asi stačí. Denní limit kroků byl koneckonců naplněn.
Pak jsme se vrátili k dece a nastal odliv. Toho brouzdaliště, co bylo po kotníky. Člověk by se ještě vykoupal, ale tak nějak došla voda v nejbližších pěti kilometrech čtverečních.
Večer jsme se vydali prozkoumat centrum města. Boj o lehátka jsme vynechali, tak se pojďme poprat o stůl v restauraci. Číšník k nám přiběhl a ptal se, kolik nás bude. Já svižně odpověděla, že dva a Martin se zarazil. Pak mi došlo, že na nás číšník spustil německy a já, zblblá z toulek Rakouskem, jsem to jen kvitovala. Říkala jsem si, že umět víc jazyků je někdy horší, jak neumět žádnej. Jen jsem seděla, v hlavě měla mixér a přemýšlela, jakou řečí si objednám další chod. Nechci mluvit v Itálii německy, stejně jako ve Španělsku odmítám mluvit anglicky a v Británii bych nikdy nemluvila rusky. Upozornila jsem tedy svojí kostrbatou italštinou číšníka, že nejsme Němci. Řekl nám, že to ví. Německy.
Nedalo mi to. Na příští den jsem se po probdělé noci plné přetahování s Martinem o jedinou deku a následným bojem o poslední kus sladkého pečiva s paní, co se podobala Merkelové, na pláž vyzbrojila italským slovníkem a taky, když jsme přišli k moři, navrhla jsem se usadit na novým ostrově, co je za tím ze včera. Blbě se to popisuje, ale ten odliv přinášel najednou tolik možností... Pak jsem si svlékla šaty a upozornila Martina, že je to tunika a ne turniket. Taky jsem přemýšlela nad instalací Duolinga pro výuku italštiny, ale věty jako "jsem pomeranč" nebo "můj otec zahynul v první světové" mi asi k objednání boloňských špaget moc nepomůžou. Starej dobrej klasickej slovník. Nakonec jsem u něj usnula a probudila mě až voda. Jedno staré přísloví praví, že po odlivu přijde příliv. Asi by to chtělo voděodolnou řasenku. Ale na mě si nepřijdou, mám ještě pár dní, abych to dopilovala.
Večer jsem se ve městě vytáhla! Plynulou italštinou jsem objednala zmrzlinu, zeptala se na jednotlivé ingredience a dokonce si poručila kornoutek. Pan zmrzlinář se usmál a jen se zeptal, jestli chci ten kornout malý nebo velký. Německy.
Třetí den na pláži jsem už předpokládala příliv a vykašlala se i na řasenku. Martin si mě prohlížel a zeptal se, proč se nemaluju tím samým make-upem jako akvabely. Ty jsou přece vždycky zmalovaný a nikdy se jim to nerozmaže. Taky mi řekl, ať se na italštinu vybodnu, že už tak mám v hlavně dost jazyků. A písek. A že on si počká, až budeme fungovat jako v Matrixu, kdy nám znalosti a dovednosti jen píchnou jehlou do hlavy. Pak si tu italštinu můžu nechat "dopíchnout". A taky parkování. Ale o tom třeba jindy...