09/06

O domácím ležení,

víkendovém ježdění

a útěku z vězení...

Už je tu červen! A já jsem pořád doma. Od března. Už jsem viděla všechny epizody Simpsonů i Velkého vlakového putování. Vím o problematice nelegálního lovení pum v Chile, úbytku korálových útesů a znám nazpaměť všechny zhudebněný projevy našeho prezidenta. Harryho Pottera jsem viděla třikrát, ságu Pána prstenů dvakrát a postupně se prokousala i všema Marvelovkama. Moje obrazy visí v mnoha domácnostech mých přátel a doma mám tak čisto, že by k nám mohli chodit na exkurzi lidi z laboratoří. Je tu sice koš s prádlem k žehlení, ale zatím jsem usoudila, že až tak strašně moc se nenudím.

Nejsvětlejším momentem každýho dne je příchod Martina domů z práce. Je to, jako když k vám jde ve vězení bachař a má v ruce klíče od vaší cely. Mám chuť ho vítat ve večerní róbě ve standing ovation za zvuku živé hudby pravých Mariachi v pozadí a v momentu, kdy zasouvá klíče do dveří spustit pompézní ohňostroj jako v Barceloně ve dvaadevadesátým.

A on, coby chápající gentleman, má vždycky plán, jak mě zabavit. Předevčírem ho napadlo, že bych měla už ale fakt začít řídit. Marná ta argumentace snaha, když jsem mu vysvětlovala, že prostě nemám na řízení vlohy. Je to, jako bych chtěla po něm, aby začal mluvit španělsky na lusknutí prstů. Když jsem demonstrativně luskla, vypadaly z něj dost přesvědčivě znějící věty, který od mě za ty roky okoukal. Sí, tequila, por favor. Tu puta madre. Amores perros.. A já si uvědomila, že tudy cesta nevede. Co víc, že pokud chci jednou učit španělsky naše děti, měla bych to vzít asi trochu z jinýho konce.

Jako zasložený relax po mé hodině za volantem, dvou hysterických pláčích, jedné výhružce opuštění vozu uprostřed dálnice, pěti chcípnutí motoru v rušné křižovatce, míjení osmi kreténů na kolech, dvanácti krav na přechodu, sedmi idiotů v protisměru a po čtyřech stupidních kruháčích mi nalil víno a pustil televizi.

A pak to tu bylo zas. Nedokázali jsme se dohodnout na programu. Nechápu, proč Martin nechápe, že brečím, když Mark Darcy projeví Bridget Jones lásku, že brečím, když umře Iron Man,  ani že brečím, když Pohlreich vytáhne hospodu z krachu. A taky nechápu, proč musíme furt jenom válčit ve druhé světové, zachraňovat Ryana, sestřelovat Černej Jestřáb, utíkat z nějákýho vězení, sledovat zápasy nároďáku z Nagana, NHL z roku 2002, a nebo koukat na tu nudnou starou věc, která má v názvu Cassidy a něco jako Tanec Slunce Kid. Proč mi pomlouvá Lásku Nebeskou a vzápětí pustí nějakej Útěk z věznice Šůšn, nebo tak něco s vysvětlením, že jsou to snímky o opravdovém přátelství! Ruku na srdce, to je i Bolek a Lolek...

Takže jsem to vyřešila jednoduše. Filmy jsem rozdělila do pomyslných kategorií: Ten mám ráda, Ten zvládnu, Ten zvládnu s vínem v ruce, U tohoto budu malovat obraz,  U tohoto budu malovat obraz se sluchátky na uších.  Když běží Iron Man, koukáme spolu. U Sedmi statečných jdu pro láhev a u Pádu Třetí říše hledám sluchátka a punk v mobilu.

Zkrátka a dobře, je to jenom o toleranci. Teda, pokud nemusíte předjíždět sedm cyklistů před rušnou křižovatkou se dvěma přechody a tím debilním...