15/04

Při výstupu v Beskydech

lezla Lena po čtyřech.

V životě každé zralé, emancipované, soběstačné a vysoko mířící ženy se nachází hned několik milníků, jež je třeba neopomenout. Může to být dosažení vzdělání, svatba, první dítě, dovolená v Jugoslávii, vůz značky Laurin a Klement, ale já bych ráda přidala něco, o čem jsem ještě nikdy neslyšela a co je sakra takovej milník, až vám je z toho zle. Takže pokud míříte fakt vysoko, vyjděte si Lysou Horu!

Jestliže je maturita zkouškou z dospělosti, výstup na Lysou Horu představuje zkoušku nervů, fyzičky, a hlavně je testem kvality vztahu. Celej výstup bych rozdělila do pěti etap.

Etapa první. Vycházíme z parkoviště. Martin mi říká, že je moc dobře, že mám na sobě dva svetry, bundu, šálu a silonky pod džínama, protože mi bude určitě nahoře zima. Jdeme do kopce, kterej je strmej a já bych uvítala, kdyby se aspoň střídala strmost s nějakou tou oddechovou rovinkou. Ale ne. Nic takovýho. Sundávám si bundu. Jdeme po asfaltce a já se Martina ptám, jestli je to ještě daleko. Usmívá se.

Etapa druhá. Asfalt skončil. Nahradily ho šutry. Odpočívadlo nikde. Je to furt strmý jako kráva. Okolo pasu mám omotanou bundu a dvě mikiny a nemluvím, protože navzdory pověrám o ženách nezvládám tolik věcí najednou. Dýchat a mluvit. Ne, nejde to. Martin mi připomíná, ať se kochám přírodou. Sakra, jak se mám stíhat koukat okolo sebe, když musím dávat bacha, abych si nepřerazila nohu o nějakej z těch příšerně špičatých šutrů. Tak blbej veýet mohl vymyslet snad jenom on.

Etapa třetí. Do háje, proč jsem si brala ty debilní silonky. Umírám. Jen nevím, jestli horkem, nedostatkem kyslíku nebo na celkový vyčerpání. Martin má pro mě dobrou a špatnou zprávu. Špatná je, že to bude čím dál prudší. Ta druhá, že jsme v polovině. Oukej, a jaká je ta dobrá? Jo aha, to byla ona? Jak to, že jsem si dřív nevšimla, že nerozezná dobro od zla? Jestli mě na vrcholu té debilní hory požádáš o ruku, tak ti řeknu, že ani omylem, kámo! Šutry jsou čím dál tím větší. Co kdybych si sedla na tamten pařez a prostě počkala, až to Martin vyjde a pak si mě cestou dolů zase vyzvedne?

Etapa čtvrtá. Šutry skončily. Jdeme po sněhu. Super! Moje hadrový Najky jsou štěstím bez sebe. Každej krok vzhůru je vykoupenej dvěma metry skluzu zpátky dolů. Brečela bych, ale nemám na to sílu. Cestou míjíme skupinku chlapů. Jeden z nich čeká na ženu. Prý se obává, že se k němu vyškrábe i s podepsanýma rozvodovýma papírama. Chápu ji. Prosím Martina, aby mě zabil. Ten mi odpoví, ať se rozhlídnu po tom krásným okolí. Po čem se to mám dívat? Vidím jen mžitky.

Etapa pátá. Dýchám, nemyslím, kloužu se dolů, sápu se nahoru, dýchám, přemýšlím, za jak dlouho bych se skutálela dolů, kdybych prostě dobrovolně sešla z cesty. Prostě jen přepadla přes okraj té miniaturní sněhové cestičky. Předbíhá mě dědula v trenýrkách a ztrácí se kdesi za obzorem. Měla jsem po něm hodit sněhovou kouli, abych zjistila, jestli je to člověk nebo robot. Je mi zima a mám propocený svý poctivý čtyři vrstvy oblečení. Oznamuju Martinovi, že ne vždy musí žena dosáhnout vrcholu, aby byla spokojená a že tady je to taky hezký. Prý ať nemelu a makám. Nesnáším ho! A v tom dokumentu na ČT1 neříkali, že je to tak náročný. Nesnáším přírodu, hory, Velikonoce, ČT1, silonky a boty od Najku. Nesnáším sníh ve stínu, sníh na slunci, jehličí na sněhu, bláto ve sněhu a sníh v botách. Chci k mamince.

Jsme nahoře. Martin to komentuje něčím absolutně se v dané situaci nehodícím, jakože to ani nebolelo nebo tak něco. Dělám, že jsem to neslyšela, jelikož kdyby ano, vyzkoušel by si na vlastní kůži, jak dlouho trvá se skutálet až dolů. Nedobrovolně. Martin vytahuje sváču. Já dýchám. Zatím mi to tak nějak k životu stačí. 

Nakonec jsem ale na sebe hrdá! Po dovolené v Jugoslávii mám další fajfku do seznamu. Jo a na vrcholu jsem mu neřekla ne. Možná proto, že se mě nahoře jen zeptal, jestli si dám sváču...