19/05

Na Zátopka nemám,

umírám, když běhám...

Chodím pravidelně běhat. Byla jsem už dvakrát. A jenom proto, že mě Martin donutil, když mi jednou v koupelně taktně naznačil, že mi narostlo břicho a že se to břicho třepe. Taktně naznačil znamená, že mi ho rozvlnil a patřičně okomentoval s foťákem v ruce. Nebylo nazbyt. Vytáhla jsem z botníku svý Adidasky, který mají přídomek RUN ( Bůh ví, jak se ke mně dostaly boty s tímto názvem) a z šatníku vyhrabala sportovní podprsenku, abych záhy zjistila, že břicho není to jediný, co narostlo. Aspoň, že ty legíny jsou natahovací.

Martin zvolil skvělou a nenáročnou trasu za domem, kterou nazval lehkou vyklusávačkou. Lehká vyklusávačka znamená běh v trávě pořád do kopce a po sto kilometrech, překvapivě, do dalšího kopce. Když jsme se rozběhli, pochopila jsem, že dát těm Adidaskám přídomek RUN byl jen lacinej reklamní trik. Ty boty mi odíraly každej milimetr na pravé noze. Na té levé se začalo projevovat pro změnu koleno. Bolely mě záda v bederní části, břicho, a taky žebra z toho, že mi byla sportovní podprsenka malá a tak se mi prsa elegantně pohupovaly mezi dvěma mezníky. Mou bradou a žebrama. Kostice se mi přitom zabodávaly do mezižeberních svalů a ty si stěžovaly plicím, který měly dost práce samy se sebou. 

Říká se, že není nic lepšího na pročištění hlavy, než si jít zaběhat. Něco na tom bude. Po dvou kilometrech jsem si připadala jako po lobotomii. Vnímala jsem jen trávu pod sebou a trávu před sebou. Neměla jsem sílu ani na to, abych se rozhlídla okolo sebe a vnímala něco jako přírodu, nebo aspoň věděla, v jaké části trasy se nacházím. Pak mám výpadky a pak už si pamatuju jen, že jsem byla doma ve sprše. Člověk nemusí ani pít, aby si nepamatoval cestu domů.

Říkala jsem si, že v rámci tohoto utrpení můžou nastat jen dvě situace. Buď si na běhání zvyknu a přestanu ho nenávidět, nebo při jednom z příštích koleček umřu a osvobodím se tak nadobro od koleček dalších. Člověk míní, krční páteř mění. Takže jsem při svým druhým poprvé v RUN botách dostala takovou migrénu, že jsem si vlastně říkala, že ta smrt z uběhání by nebyla k zahození.

A to jsem nevěděla, co mě čeká u neuroložky. Ano, o této ženě jsem už napsala mnohé, ale něco mi říká, že to nebude nikdy dost. Pokud máte pocit, že k vám byl někdo někdy příliš krutý, pak neznáte moji neuroložku! Po své poslední návštěvě, kdy jsem byla objednaná na devátou, čekala na chodbě dvě hodiny, zatímco moje neuroložka přijímala jiné pacienty, nereagovala na klepání a já se sbalila, protože fakt nemám celej den na to, abych na ni čekala, jsem se znovu objednala. 

Když jsem vešla do ordinace, moje neuroložka se mě zeptala, jak se jmenuju a co po ní chci. Řekla jsem, jak se jmenuju a že jdu na kontrolu už na druhej pokus, jelikož jsem před týdnem byla objednaná na devátou, čekala na chodbě dvě hodiny, zatímco moje neuroložka přijímala jiné pacienty, nereagovala na klepání a já se sbalila, protože fakt nemám celej den na to, abych na ni čekala. Ona mi na to řekla, ať se posadím. Neměla na sobě roušku. Vlastně toho bylo víc, co na sobě neměla. Myslím si, že u některých žen je absence podprsenky větším prohřeškem než absence roušky v době nejpřísnějších vládních nařízení. 

Pravidlo číslo jedna: Nikdy nebuďte hnusní na někoho, kdo vám má za pár minut napravovat záda. Když jsem své neuroložce řekla, že se mi přitížilo po běhání, ona se mě zeptala, jestli mi snad někdy řekla, že mám běhat. Já jí na to odpověděla, jestli mi snad někdy řekla, že nemám běhat a ona, aby vyhrála celou slovní přestřelku, mě vyzvala, ať se svlíknu. Ještěže nosím podprsenku. No a pak mi napravila záda. Už vím, jak se cítí naši politici a jiní bezpáteřní lidé, jelikož bezprostředně po několika jejích chvatech a hmatech jsem hledala svou páteř pod postelí.

Ale k jádru věci. Přísně mi zakázala běhání. Svý RUN tenisky jsem slavnostně vyhodila i s doprovodným ceremoniálem a nákup sportovní podprsenky se odkládá na neurčito. Stejně se ale radši v koupelně zbytečně nesvlíkám...