21/12
Vánoce jak z pohádky,
bez pláče a bez hádky.
Strčte si tu utopii
za klobouk i se svátky.
Letos jsem se rozhodla, že bychom mohli po dlouhé době slavit Vánoce. Že nazdobím stromeček, nakoupím dárečky, upeču perníčky a vůbec zajistím všechny další debilní zdrobněliny nezbytný pro tyto šílený svátky, nejlíp při sledování něčeho odporně vánočně sentimentálního, co dávají v TV posledních třicet let pořád dokola každej rok v ten samej den a možná i hodinu a lidi jsou z toho stejně pořád vyřízení a sdílejí na FB, jak strašně to milujou a jak je to hrozně kouzelný.
Martin byl z mého entusiasmu zděšen, ale když viděl tu nepřirozenou pozitivitu v mých očích, jen suše konstatoval, že budu zklamaná, protože oba Vánoce nesnášíme. Je to totiž doba, kdy se společnost změní v zombie apokalypsu v honbě za dárky na poslední chvíli. Kdy se lidi snad domlouvají, aby vyjeli na silnice v ten samej čas a způsobili kolaps úplně všude, kdy si navzájem přejou klid a vzápětí se porvou o poslední vozík v Tescu a kdy stojí dvě hodiny ve frontě před poštou, stejně jako úplně všichni ostatní, protože jsou přece Vánoce a to je věc, kterou nikdo neočekával dopředu, proto je nezbytný kupovat dárky týden až den předem.Já jsem svoje rozhodnutí argumentovala tím, že záleží, jaký si to uděláš. Proto jsem dárky nakoupila v září, zabalila je v říjnu a ozdoby na stromek objednala už v srpnu, stejně jako snubní prsteny, což je trochu jinej příběh. Odmítám se týden před Vánoci vztekat v davu zombie před poštou.
Na svoje první perníčky jsem se vážně těšila. Otevřela recept a vytahala na linku všechny potřebné ingredience. 100 g moučkovýho cukru chybí. Bezva! Čeká mě rvačka o vozík v Tescu. Ani nevím, jestli mi za to ty perníčky stojí.Když jsem se vynervovaná vrátila domů, Martin na mě mával dvěma balíky moučkovýho cukru, kterej jsem si v říjnu schovala, až budu dělat perníčky, abych nemusela do Tesca a zbytečně se nenervovala. Asi si začnu všechno psát. Zanedlouho perníčky provoněly celou domácnost. První plech s sebou přinesl dávku dětské radosti. Pak přišel druhej plech, pak pátej a pak devátej a já si říkala, kolik těch podělaných hnědých zdrobnělin ještě sakra bude, než tu jednu dávku těsta vyplácám, kdo se s tím, do háje, bude zdobit a taky, kdo to všechno bude žrát, když my s Martinem hubneme na svatbu.
Nazdobila jsem aspoň stromeček. Teda, ono nebylo úplně čím, protože ozdoby objednané v létě se ztratily kdesi na půli cesty. Taky jsem zjistila, že můj umělej sněhově bílej stromek má už svý roky slávy za sebou a na skříni mi zežloutl. A ani těch pár baněk to nezakryje. Takže jsem ho nazdobila, usoudila, že je hnusnej, odzdobila, vyhodila a koupila novej. Jo, a ty prstýnky taky ještě nedorazily. Ale co, ty budou potřeba stejně až na jaře.
V pátek, necelej týden před Vánoci se stalo něco, čeho jsem se nechtěla dočkat ani v těch nejčernějších myšlenkách. V poštovní schránce jsem našla výzvu k vyzvednutí ozdob a snubních prstýnků, každou zásilku na jiné poště.Na první z nich bylo, dle očekávání, zhruba třicet nervních, vánočně naladěných zombie netrpělivě čekajících na objednané dárky. Automat mi nadělil pořadový číslo E50. Čekám půl hodiny a hypnotizuju světelnou tabuli. E48, E49, E51, E52. Po hodině vcházím dovnitř se žádostí o informaci. Systém mě zřejmě přeskočil. Paní u prázdné přepážky se na mě zatvářila podobně jako Alena Schillerová na dotaz položený v angličtině záludnou reportérkou, a pak jen prohlásila, že neví a že ji to nezajímá. Vzala jsem si jinej lístek. Bylo na něm E105. Ztratila jsem nervy, lístek jsem hodila do koše a připadala si jako poloviční zombie. Ať si ty pitomý prstýnky nechají!
Na poště v Žebětíně byli milejší. Akorát mi po půl hodině čekání řekli, že ten balíček nemůžou najít, protože Vánoce a zmatek a ať se pro něj stavím po Novém roce. Jasan, žádné starosti, byly tam jen baňky na stromek, kdo by je potřeboval před Novým rokem.
Hlavně klid a pohodu!
Vánoce jak z pohádky,
bez pláče a bez hádky.
Strčte si tu utopii
za klobouk i se svátky.
Martin byl z mého entusiasmu zděšen, ale když viděl tu nepřirozenou pozitivitu v mých očích, jen suše konstatoval, že budu zklamaná, protože oba Vánoce nesnášíme. Je to totiž doba, kdy se společnost změní v zombie apokalypsu v honbě za dárky na poslední chvíli. Kdy se lidi snad domlouvají, aby vyjeli na silnice v ten samej čas a způsobili kolaps úplně všude, kdy si navzájem přejou klid a vzápětí se porvou o poslední vozík v Tescu a kdy stojí dvě hodiny ve frontě před poštou, stejně jako úplně všichni ostatní, protože jsou přece Vánoce a to je věc, kterou nikdo neočekával dopředu, proto je nezbytný kupovat dárky týden až den předem.
Hlavně klid a pohodu!
Letos jsem se rozhodla, že bychom mohli po dlouhé době slavit Vánoce. Že nazdobím stromeček, nakoupím dárečky, upeču perníčky a vůbec zajistím všechny další debilní zdrobněliny nezbytný pro tyto šílený svátky, nejlíp při sledování něčeho odporně vánočně sentimentálního, co dávají v TV posledních třicet let pořád dokola každej rok v ten samej den a možná i hodinu a lidi jsou z toho stejně pořád vyřízení a sdílejí na FB, jak strašně to milujou a jak je to hrozně kouzelný.
Martin byl z mého entusiasmu zděšen, ale když viděl tu nepřirozenou pozitivitu v mých očích, jen suše konstatoval, že budu zklamaná, protože oba Vánoce nesnášíme. Je to totiž doba, kdy se společnost změní v zombie apokalypsu v honbě za dárky na poslední chvíli. Kdy se lidi snad domlouvají, aby vyjeli na silnice v ten samej čas a způsobili kolaps úplně všude, kdy si navzájem přejou klid a vzápětí se porvou o poslední vozík v Tescu a kdy stojí dvě hodiny ve frontě před poštou, stejně jako úplně všichni ostatní, protože jsou přece Vánoce a to je věc, kterou nikdo neočekával dopředu, proto je nezbytný kupovat dárky týden až den předem.
Domů jsem přijela bez pitomých prstýnků, bez ještě pitomějších baněk, promrzlá a vzteklá jak pes ve svým pátým stupni. Martin jen suše konstatoval, že mi to říkal.